Nový díl podcastu Hysterie se Karolína s Magdalenou rozhodly věnovat Palestině jakožto feministickému tématu. Pozvání do studia tentokrát přijala designérka a aktivistka Yara Abu Aataya, která se v Palestině narodila a odmala žije v České republice. Abu Aataya je mimo jiné i spoluautorkou knihy Jestli mám zemřít, ať je to příběh, která je nominovaná na dokumentární knihu roku festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Společně se baví o tom, jaké to je být palestinskou aktivistkou, jaké jsou postoje české společnosti k Arabkám a Arabům a jak česká média rámují probíhající genocidu v Gaze.

Podpořte vznik dalších dílů Podcastu:
https://www.darujme.cz/projekt/1205779

Nákup oblečení, aplikace pleťové masky nebo víkend v lázních. Takto je nám nejčastěji prezentovaný koncept sebepéče. V rychlém tempu pozdního kapitalismu je sebepéče často vnímaná jako způsob vyrovnávání se se stresem – jako nástroj, jak si vzít zpět alespoň část svého času a peněz a udělat pro sebe něco hezkého. Když je mnoho žen denně osm hodin v práci a pak se vrátí domů, kde se musí postarat o celou rodinu, je legitimní požadovat volno alespoň na pár hodin týdně. Ať už jde o courání se po nákupech nebo třeba uvolnění na masáži. V tomto ohledu, jak píše Brigid Delaney, může být sebepéče vnímaná jako „deklarace ženských práv“, tedy právo na volný čas.

Jako jedinci neexistujeme ve vakuu – sebepéče má být nutně spojená s péčí a starostí o druhé. Jen tak může sloužit jako nástroj opravdové emancipace. Způsoby, jak na to, najdete v novém dílu podcastu Hysterie.

Podpořte vznik dalších dílů Podcastu:
https://www.darujme.cz/projekt/1205779

Českými sociálními sítěmi se nedávno začaly rozléhat hlasy naštvaných mužů v reakci na kampaň Konsentu. Minimalistická a citlivá kampaň upozorňující na sexuální obtěžování v MHD je podle nich útokem na samotnou podstatu mužství – to je totiž v jejich představách nejspíš neoddělitelně spjaté s nevyžádanými pohledy na ženská těla ve veřejném prostoru. Kdo se v takovém prostředí může cítit bezpečně? Pro koho je vůbec město postaveno a jak nás a naše těla ovlivňuje?

Nový díl podcastu Hysterie se věnuje internetovému fenoménu tradwives, které rády pečou, nechtějí kariéru a mají spoustu dětí. A taky podporují ultrapravicové ideologie.

Do prvního živého nahrávání podcastu Hysterie si Karolína s Magdalenou pozvaly Juditu Zdráhalovou a Kristýnu Bělíkovou z iniciativy Proč jsme to nenahlásily*i. Společně rozkrývají, co je to kultura znásilnění a jakou roli hrají v jejím udržování instituce, ať už to je rodina nebo univerzita.

Kolektiv Proč jsme to nenahlásily*i za poslední roky sesbíral tisíce výpovědí obětí sexuálního násilí. Vyplývá z nich, mimo jiné, že sexuální násilí páchají v drtivé většině lidé, které známe. Ať už jde o středoškolský večírek, rodinný výlet či o běžné situace ve vztazích. Sexuální násilí a nátlak má zároveň mnoho podob. Často se v souvislosti s ním mluví o konsentu, nicméně některé situace i přes zdánlivý konsent zůstávají problematické. Podle Judity Zdráhalové jde zejména o momenty, v nichž je alespoň jeden z přítomných lidí pod vlivem návykových látek nebo kdy je mezi lidmi nerovný vztah. Například když nám druhý může zaručit kariérní postup nebo tolik potřebné kredity ve škole.

Právě limity vztahů pedagožstva a studentstva jsou dodnes předmětem debat na mnoha univerzitách (vzpomeňme si třeba na seriál Pozadí událostí, který tyto vztahy vyloženě hájil, jen aby se nakonec ukázalo, že mladé studentce zemřeli rodiče a že je na svém profesorovi závislá nejen kvůli potřebným kreditům, ale také finančně). V prostředí českých univerzit se tyto problémy dnes řeší tak, že se predátorský vyučující (pokud vůbec) zkrátka odsune na jiná pracoviště. V rámci zamýšlení nad tím, co s predátory dělat, autorky s hostkami rozebírají, jakou roli na školách mají sehrávat ombuds osoby a jak se dá na pracovištích a kolektivech vytvářet bezpečné prostředí opravdu pro všechny, nejen pro někoho. Toto bezpečné prostředí podle debatujících může vzniknout pouze tak, že bude každý zodpovědný za své činy a dokáže je reflektovat.

V diskuzi o kultuře znásilnění má svoje místo právě i otázka, jakým způsobem se chovat k predátorům a pachatelům násilí. Ačkoli v konkrétních případech může oběti pomoci oficiální právní systém a následné umístění člověka do vězení, hostky a autorky Hysterie vnímají také úskalí tohoto řešení. Tím nejpraktičtějším je, že v českých vězeních zkrátka není dostatek místa pro všechny pachatele sexuálního násilí. Ve vězeních také jen velmi těžko dojde k upřímné sebereflexi a změně – jde o instituce, které násilí spíše reprodukují, než že by ho byly schopné eliminovat a vytvářet pečující prostředí. O taková řešení se snaží restorativní spravedlnost, která sice není v českém kontextu zatím úplně běžná, jde ale o perspektivní alternativu trestně-právímu systému. Její součástí je například péče o oběť i komunitu, uznání zranění nebo reintegrace pachatele. O to jsou pak restorativní mechanismy důležitější v přátelských kolektivech, z nichž nechceme lidi jednoduše vyhazovat, ale spíše se snažit o bezpečné prostředí. A to i s někým, kdo v minulosti porušil naše hranice.

Podpořte vznik tohoto podcastu. Bez vás to nepůjde.
https://www.darujme.cz/projekt/1209879

V dalším dílu podcastu Hysterie si Karolína a Magdalena povídají o výsledcích eurovoleb a o tom, proč se mladí muži čím dál více přiklánějí k ultrapravicovým stranám. Má s tím něco společného také často připomínaná (ale málo pochopená) krize maskulinity? Nebo mladé muže žene do náruče ultrapravice ekonomická nejistota?

„Nekoukejte na porno. Nevolte zelené. Vyjděte na čerstvý vzduch. Buďte sebevědomí. A hlavně si nenechte namluvit, že musíte být milí, měkcí a levicoví. Praví muži jsou pravicoví. Mají ideály a jsou patrioti,“ říkal v rámci kampaně do europarlamentu na TikTokovém videu politik AfD Maximilian Krah. Ten stejný Krah, který později tvrdil, že ne všichni lidé v SS byli špatní. Jeho strana přesto získala ve volbách asi 16 %, zejména od nejmladšího voličstva z východního Německa.

Nárůst popularity ultrapravice mezi mladými muži vidíme prakticky všude kolem nás. Čím to je a co se s tím dá dělat? A je vůbec možné mluvit s někým, kdo nám otevřeně říká, že trans lidi neexistují, ženy mají zůstat v kuchyni nebo že „pravý muži jsou pravicoví“?

Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779

Do druhého dílu podcastu Hysterie přijala pozvání autorka podcastu Transistorie Jamie Rose. Společně s Magdalenou a Karolínou diskutují o tom, co pro trans komunitu znamená nedávné zrušení povinných sterilizací, jaké jsou možnosti novelizace zákona i jaká je budoucnost trans aktivismu. Tento úspěch se totiž odehrál na pozadí všudypřítomného nárůstu krajní pravice, konzervativismu a transfobie.

Bigotní a transfobní narativy totiž poslední roky prokapávají z obskurních antigenderových spolků typu Aliance pro rodinu také do mainstreamu. Na české mediální i literární scéně můžeme transfobní hlasy slyšet třeba i ze strany „rozumných konzervativců” z deníku Echo24. Právě tam zaznívá srovnávání trans mladistvých se zmatenými teenagery, kteří a které si svoje mentální problémy řeší tranzicí. Trans aktiviststvo je pro tyto konzervativce jakousi „ukřičenou menšinou”, která je „jak za bolševika před rokem 89“.

Debatu o cancel culture v Česku nedávno rozproudila kniha Nevratné poškození: Jak naše dcery podléhají transgenderové mánii americké autorky Abigail Shrier. Tu mělo původně v českém překladu vydat Nakladatelství Albatros, které nakonec z publikace ustoupilo pro její transfobii. Později se přihlásilo nakladatelství Bourdon, že knihu jako „důležitý příspěvek do debaty“ vydá. Nevratné poškození přitom podle Rose obsahuje vyloženě nebezpečné názory. Například zpochybňování samotné existence trans dětí, které může vést až k tomu, že jim nebude tranzice rodiči umožněna. Jako zdroje potom Nevratné poškození používá odkazy na X a transfobní weby.

Autorky Hysterie se i s Jamie proto ptají, jaký smysl má taková „diskuze“ a kdy máme právo debatu s bigotním novinářstvem a autorstvem prostě nevést? Existuje u nás tedy cancel culture? Má se konzervativní novinářstvo, které má vybudovanou velkou platformu a vyhrává literární ceny, bát zlé, zákeřné translobby?

Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779

V prvním díle podcastu Hysterie autorky rozebírají koncept imposter syndromu. Rozšíření tzv. pocitu podvodnice, tedy pochybností o vlastních zásluhách, podle nich přímo souvisí s rostoucím tlakem na výkon a snahou uspět i v nerovně nastavených podmínkách. Je pocit, že někam nepatřím, protože na to nemám, jenom kapitalistickou diagnózou nebo spíš kolektivní zkušeností? Máme si koupit kurz seberozvoje, abychom se přestalx cítit jako podvodnice?

Skrze osobní zkušenosti docházejí autorky k tomu, že se tyto pocity objevují napříč různými prostředími – od často zmiňované univerzity a práce, až po mezilidské vztahy a aktivistické kolektivy. Díky teoretičkám jako je Maddie Breeze nebo na ni navazující autorstvo výzkumu z Readingu se přitom ukazuje, že ne na všechny impostger syndrom dopadá rovnoměrně. Do velké míry ho ovlivňuje gender, rasa i třída.

Autorky Hysterie sdílí, v jakých prostorách se jako podvodnice cítí a přemýšlí nad strukturálními nerovnostmi, které tento pocit podněcují a umocňují. Imposter syndrom podle nich totiž není jenom výsledkem nerovného nastavení institucí, ale současně jeho podněcovatelem. Čím více se jej snažíme individuálně překonávat, tím více nerovnosti upevňujeme. Lze pak na selhání v nerovném systému nahlížet jako na pozitivní zkušenost? A jaké jsou možnosti uchopení pocitu podvodnice jako nástroje změny a zdroje aktivismu?

Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779